Frantovy poznámky ke karmě
Frantovy poznámky ke karmě
/ autor: Franta Š. 11/2018
S karmou, neboli vírou v převtělování se setkáváme v mnoha hlavních světových náboženstvích- např. v hinduismu, buddhismu i v judaismu, kde se stěhování duší nazývá gilgut. Podstatou náboženství je víra a věřit můžeme v cokoliv, ale pro mne představuje channeling především hledání podstaty a pravdy. Z tohoto hlediska se mi nejeví převtělování až tak úplně jednoduchá, jak se na první pohled může zdát.
Prvním problémem je otázka, kterou položil už sám Budha a která zní: „Co se vlastně převtěluje“?
Naše tělo to není, co tedy náš rozum, city, zkušenosti, prostě osobnost? A proč si minulé životy nepamatujeme? Tady se naskýtá odpověď, že se převtěluje pouze duše a naše osobnost umírá společně s tělem, ale naše ego, které je ve své podstatě sobecké nedovede přijmout vlastní zánik. Ostatně zrovna tak, jak stárne naše tělo, stárne i naše osobnost, my to pouze v chaosu života nedovedeme vnímat. My jako děti nejsme stejní jako dospělí lidé, i když nestále myslíme, že jsme to „my“.
Ale co naší osobnost tedy v průběhu života spojuje, co tedy přechází z jednoho života do druhého?
Mohli bychom říci, naše duše přece, ale kdo poznal a pochopil vlastní duši?
A zde bych rád napsal něco o vlastním hledání vlastní duše, při kterém jsem narazil na problémy s karmou. Ještě předtím, než jsem začal s channelingem, jsem se věnoval karmické astrologii. Skrze ní jsem poznávání minulých životů chápal jako důležitou pomůcku k poznání současného života a jeho kořenů.
Později jsem podnikl i několik regresí do svých minulých životů, to bylo na začátku mého channelingového hledání. Zpočátku mi to připadalo významné a důležité v pochopení vlastní osobnosti, zvláště když se obrazy překrývali se zkušenostmi z tarotu a astrologie, ale později, při meditacích jsem si uvědomil, že vše může být jen lekce božských sil k mému sebepoznání. Vše co prožijeme, se totiž ukládá do Akáši, božské paměti našeho Stvořitele. My sami existujeme jako energie, která přitahuje podobné energie a přehrání těchto záznamů nám může pomoci pochopit svou současnou energii a bytí. Z toho je ovšem zřejmé, že vše co děláme a čím jsme, se nyní stane pouhým záznamem, který zapadne v nekonečné propasti času. Pokračovat bude pouze naše duše, která je součástí, fraktálem Boha v nás. To však žádnou součástí naší osobnosti nedovedeme pochopit, ani vyjádřit, pouze okrajově procítit ve stavu rozšířeného vědomí.
Někomu se může zdát tato představa nihilistická, protože představa vlastního zániku vždy ego vyděsí, ale mne připadala a připadá očistná, neboť si při ní uvědomuji jedinečnost okamžiku, který právě prožívám. Protože žádný z dalších okamžiků již nebude nikdy stejný, stejně jako můj život. A proto si ho více vážím. Také mi to pomohlo trochu se vyrovnat s temnou nocí duše, kterou vnímám jako vedlejší produkt sebepoznávání. Člověk v běžném životě žije nadhodnoceným sebeklamem vytvořeným vlastním egem, které si za všech okolností vytváří samo osobě líbivý obraz společně s vizí vlastní nesmrtelnosti. Přijetí jiné reality, či spíše setkání s ní, může způsobit i deprese, ale zároveň očistit a posunout k větší vyrovnanosti. I tak mne trochu děsí představa dalšího života, kde se sice narodím mladý a plný sil, ale budu muset znovu pracně hledat. Temná noc duše je vždy dlouhá a cesta z ní vede přes poznání a přijetí, což je místy bolestný proces.
